ROZHOVOR S AUTORKOU KNIHY

Markéta Dočekalová píše od dětství. Jako malá holka pravidelně publikovala v dětských a mládežnických časopisech, vyhrávala literární soutěže, spolupracovala s rozhlasovým pořadem Domino, který tehdy bral pod svá křídla dětské novináře a v hlavě již tehdy měla jasný plán, že se jednou bude psaní věnovat plným časem. Toužila hlavně psát televizní seriály, knížky jí tehdy připadaly málo adrenalinové. Právě u knih však v roce 2011 zakotvila a stále tam ještě zůstává...

Proč jste nakonec zakotvila právě u psaní knížek, když vaším snem byly od dětství televizní seriály?

Na tom snu se nic nezměnilo. Psaní seriálů je stále moje srdeční záležitost a možnost být u vzniku televizního seriálu Ulice a podílet se na jeho prvních sedmi stovkách dílů, to byl můj splněný sen. Pak jsem ještě měla to štěstí pracovat na několika dalších seriálových projektech. Jen má představa o práci na seriálu je trochu jiná, než jak se to dnes z ekonomických důvodů většinou dělá. Do televizní tvorby mnohonásobně více zasahují peníze než u psaní knížek. Lidi si myslí, že scenáristé neumí vymyslet pořádný děj. To ale vůbec není pravda. Máme v Česku šikovné scenáristy, ale psát na zakázku znamená plnit zadání. Kdo platí, ten rozhoduje. Ani herce nemůže scenárista psát do seriálu, jak se mu zlíbí. Někteří herci jsou pro televizi finančně výhodnější než jiní. Postavy nemůže posílat, kam se mu zlíbí, protože představa, že štáb pojede točit třeba na druhý konec republiky, může být sice lákavá, ale nemusí se vejít do rozpočtu. Nápady a fantazie jsou důležité, ale scenárista je musí umět propojit s plněním poměrně přesného zadání. Když píšu knihu, mám osud postav i celého děje ve vlastních rukou. Pokud se rozhodnu nechat postavu umřít nebo se narodit, je to jen na mém rozhodnutí. Mohu mít v příběhu kolik zvířat i dětí chci (natáčení s dětmi a zvířaty je velmi náročné, proto se mu mnoho produkcí brání, redakční poznámka), děj se může odehrávat kdekoliv, třeba i na jiné planetě nebo v jiném světě, jako autor jsem zkrátka pro svůj knižní svět bohem, jsem stvořitelem a nikdo mi do práce nemluví. Na oplátku jdu s kůží na trh sama za sebe, což nemusí být pro každého autora jednoduché. Chyby jsou víc vidět, protože se autor nemůže na nic vymlouvat. Nejsou tu žádné okolnosti, které by mohly způsobit, že bych něco nemohla napsat tak, jak to napsat chci a jak tomu věřím. To byl můj hlavní důvod, proč jsem šla psát knížky. Potřebovala jsem si odpočinout od tlaku peněz, který v televizní tvorbě panuje.

Na posledním televizním projektu jste pracovala v roce 2010. To je už celkem dlouhá televizní pauza, není?

Znáte to, člověk míní… život mění. U knížek se mi zalíbilo, přišly další projekty, jako literární agentura, nakladatelství, ale také moje pedagogická činnost, která mě opravdu moc baví. Kdyby ale přišla nabídka, abych se například účastnila zfilmování své knihy o Františkovi Škroupovi, to bych vyskočila radostí do nebes. Okamžitě bych se ráda ujala spolupráce na scénáři a na dramaturgii.

Jen spolupráce?

Zatím taková nabídka nepřišla, tak nepředbíhejme. Mám hodně různých pracovních závazků, v tuto chvíli je to asi nejpřesnější odpověď, kterou mohu dát. Kdyby nabídka přišla, tak bych to pak teprve začala opravdu řešit. Můj zájem by ale byl velký.

Tím jsme se hezky dostali k Františkovi Škroupovi a vaší knize o něm. Proč Škroup? Jak vás to napadlo?

Když mi v roce 2012 vyšel román "Rychle a bezbolestně", což je žánr magického realismu, který mám velmi ráda, řekla jsem tou knihou mnoho věcí, které mě tížily a štvaly na současném světě. Najednou se mi zdálo, že nějak už nemám co říct. Autor by měl psát jen tehdy, pokud cítí, že má co říct. Pokud se dnes chce autor psaním knih uživit, potřebuje ročně vydat jednu, lépe dvě knihy. Neodcházela jsem od seriálů proto, abych nastoupila do nové fabriky a začala chrlit jednu knihu ročně. Psaní miluju a chci v něm mít svobodu. Raději budu chodit do zaměstnání a k tomu ve volném čase psát, ale budu si moct psát knihy v tempu, v jakém je psát chci, a ne v jakém je psát musím, aby mě uživily. Tak jsem si řekla, že prostě počkám, až ke mně téma samo přijde. V průběhu let jsem asi tři věci rozepsala, ale velmi brzy jsem s tím zase přestala, nebylo to ono. Po šesti letech, v roce 2018, jsem si řekla, že začnu téma aktivně sama hledat. Už jsem cítila, že mi psaní beletristické knihy schází a začal ve mně vznikat přetlak chtění. Cítila jsem se od literárního psaní odpočatá a už mi to hodně chybělo. Nechtělo se mi však vymýšlet další úžasný příběh, kterých jsou na pultech knihkupectví stovky, možná tisíce. Uměla bych to, není problém vymyslet dobrý příběh, ale má to ještě smysl při té obrovské nadprodukci českých i zahraničních knih na poli literární fikce? Hledala jsem něco hlubšího, něco, v čem ten smysl uvidím. No a vzpomněla jsem si na jeden slib, který jsem kdysi dala. Dočíst se o tom mohou čtenáři právě v mé knize o Františkovi. Souvisí to s mým pobytem v Nizozemsku v době mých studií, to je už víc jak 30 let. Věděla jsem, že František Škroup tam tehdy pracoval a že tam také zemřel. Dokonce se to vše odehrálo ve stejném městě, kde jsem tehdy žila i já, v Rotterdamu. Pak jsem čirou náhodou zjistila, že se blíží výročí prvního veřejného uvedení písně "Kde domov můj", že se blíží Rok české hudby, že bude také výročí první české opery, kterou Škroup napsal, a dokonce tehdy bylo na obzoru i 160. výročí jeho úmrtí. No, tak s tím úmrtím jsem to nestihla, to bylo v roce 2022, to mi překazila pandemie. Ale i tak je těch výročí stále dost a navíc, František Škroup si naši pozornost zaslouží i bez těch výročí.

Byla to tedy ta blížící se výročí, která vás motivovala začít zpracovávat Škroupův život?

Ta výročí mě jen motivovala se o to téma dál a víc do hloubky zajímat. Nejdříve jsem si našla všechny knihy a životopisy, které tu kdy o něm byly vydány. Protože kdybych zjistila, že o něm bylo už vše napsáno, nemělo by smysl o něm psát další knihu. Ale překvapilo mě, že na to, že jde o autora české hymny a také první české opery, toho o něm vyšlo opravdu málo. Pořádná biografie jen jedna, od pana Josefa Plavce v roce 1941. Pak spíš menší knížky určené dětem a mládeži. A kdekoliv, kam jsem se podívala, byl jeho pobyt v Rotterdamu shrnutý do dvou vět. Většinou jsem se dočetla, že v roce 1860 přijal pracovní nabídku z Rotterdamu, kam odjel a v únoru 1862 tam zemřel. Pac a pusu, hotovo. To pro mě byla ta motivace. Žil ve stejném městě, jako já. Pohyboval se po stejných místech. Jaký byl jeho rotterdamský příběh? Co tam zažil? Chtěla jsem najednou ten příběh celý odkrýt a detailně ho zmapovat. Tak jsem se do toho pustila a věřím, že jsem ho poctivě zmapovala.

Jak dlouho jste na knize pracovala?

Téměř tři roky. Práce mi hodně zkomplikovala pandemie, kdyby nepřišla, byla bych hotová o rok a půl dříve. Měla jsem naplánovaný svůj studijní pobyt v Nizozemsku na prázdniny 2021, ale pandemie Covid-19 zdaleka tou dobou ještě nebyla u konce a Holanďané měli ještě o prázdninách 2021 pro veřejnost uzavřené archivy. Musela jsem tedy cestu přesunout na léto 2022. Jela jsem tam vysedávat v archivu, protože ne vše bylo možné řešit na dálku přes zdigitalizované zdroje.

Proč ale kniha vychází až v roce 2024?

Nějakou dobu samozřejmě trvalo najít nakladatele, který by měl chuť knížku vydat a když jsme se dohodli, tak zvítězila právě myšlenka, že by bylo dobré počkat s vydáním na Rok české hudby a výročí písně "Kde domov můj?". Aby to prostě nevyšumělo a lidi si toho všimli. Dnes je nejtěžší dát o knize čtenářům vědět.

Na webu tohoto knižního projektu máte napsáno, že jste pro napsání knihy získala tvůrčí stipendium MK ČR. Jakou to hrálo roli ve vaší práci?

Napsat tuto knihu nebylo úplně levné. Když jdete po stopách historie, dohledáváte zdroje a snažíte se držet faktů, je to úplně jiná práce, než když si příběh fabulujete. Mnoho faktů a informací jsem získala na českém území. Přece jen mě ale zajímal Františkův pobyt v Rotterdamu, musela jsem tedy vyjet tam a hledat přímo v místě, kde pobýval. To obnášelo náklady na cestu a pobyt, což nebylo úplně málo peněz, i když jsem se snažila bydlet a žít v Rotterdamu skromně. Tvůrčí stipendium mi uhradilo letenky a část nákladů za ubytování. Byla pro mě pomocí každá koruna, proto jsem za tuto pomoc vděčná.

Říkáte, že jste se musela držet faktů. Nejde to trochu proti tomu, co jste říkala, že je na psaní knížek nejlepší? Že můžete rozhodovat o tom, kdo se narodí, kdo umře, kde se bude děj odehrávat a podobně? To jste tady asi tak úplně nemohla, ne?

Vidíte, to jste mě dostala. Na psaní knih je skutečně skvělá ta absolutní autorská svoboda. Tu jsem tady skutečně neměla, protože jsem mapovala příběh, který se kdysi opravdu stal a nějakým způsobem se již odehrál. Když jsem nechtěla fabulovat další rádoby dokonalý a originální příběh, mnoho jiných možností mi nezbývalo. Tohle byla jedna z nich a musím říct, že mě tato práce bavila ještě víc, než jen standardní literární fikce.

Takže jste odjela do Rotterdamu, který asi dobře znáte, protože, pokud mám správné informace, tak jste kdysi i napsala průvodce po Nizozemí. O kolik let později po Škroupovi jste tam vlastně dorazila?

O 162 let později.

Neumím si to vůbec představit. Přijela jste tam a co bylo dál?

No… Měla jsem pobyt hodně podrobně dopředu připravený. Věděla jsem, že to nebude levná záležitost, protože v Rotterdamu budu žít a platit v eurech, ve kterých ale nevydělávám. Nemohla jsem si dovolit ten luxus, abych teprve na místě začala plánovat, jak budu postupovat. Měla jsem v té době už knihu hodně předpracovanou, věděla jsem, co potřebuji ověřit, co dohledat, co mi schází zcela, kde jsou v mé mapě úplně bílá místa a tak. Do archivu jsem byla předem objednaná na konkrétní dny a hodiny, tam nejde přijít jen tak. Musejí pro vás věci připravit. S pracovníky městského archivu v Rotterdamu, jsem velmi intenzivně komunikovala e-mailem už měsíce před svým příjezdem a hodně jsme toho vyřešili na dálku. Konzultovala jsem s nimi opravdu hodně věcí. Když se něco zadrhlo, hned to šlo na seznam toho, co jsem věděla, že budu muset v Rotterdamu řešit. Byli ke mně neskutečně ochotní a vstřícní, jsem jim opravdu moc vděčná. Komunikovala jsem také pomocí e-mailů s řadou dalších odborníků. Byli to zejména lidé z nizozemských univerzit, kteří se specializovali na to, jak vypadal každodenní život v 19. století na nizozemském území. Některé zdroje, které jsem od nich získala, jsem potřebovala ještě ověřit z dalších stran, nebo byly neúplné a potřebovala jsem je doplnit o speciální potřeby, které jsem měla k napsání knížky jen já. To už bylo třeba udělat osobně a na místě. Potřebovala jsem také navštívit muzea, osobně si tam promluvit se znalci a také si na vlastní oči prohlédnout některé exponáty. Ne všechno jde vypsat do e-mailu.

To mi vysvětlete, co třeba?

Tak třeba hodně důležité pro mě bylo, jak vypadalo nizozemské školství v letech 1860–1862. František měl nezletilé děti a od samotného začátku svého pobytu se snažil, aby za ním mohla manželka s dětmi přijet a aby mohli v Rotterdamu žít jako rodina všichni společně. Z mnoha dochovaných zdrojů je zřejmé, že o to František velmi usiloval a doufal v to, že za ním rodina brzy přijede. Co ale dochováno není, je fakt, co se mu honilo hlavou, když o příjezd rodiny usiloval. Co řešil a co ho trápilo? Bylo takové rozhodnutí o přestěhování rodiny s dětmi do Rotterdamu pro něj snadné? Rozhodnutí možná snadné bylo, protože se mu neskutečně stýskalo, ale jak snadný by byl život dětí v Rotterdamu? Co by jejich přestěhování obnášelo? Co by pro ně musel František všechno připravit a zařídit? Potřebovala jsem se na Františka empaticky naladit, abych to všechno správně odhadla. U nás v té době už dávno byla povinná školní docházka (od roku 1774, redakční poznámka), ale v Nizozemsku byla zavedena až v roce 1900! Františkovy děti mluvily německy stejně dobře jako česky, a to nejen proto, že jejich maminka byla Němka, ale i proto, že se na školách u nás učilo v němčině. Je také z mnoha dochovaných zdrojů patrné, že František nesmírně dbal na vzdělání všech svých dětí. Chtěl, aby mluvily několika jazyky, hrály na hudební nástroje a podobně. Pozorně vnímal nejen vzdělávání svých synů, ale i dcer, což v té době nebylo zdaleka samozřejmé. Takový člověk by otázku dalšího vzdělávání svých dětí rozhodně řešil. Mimochodem, například se dochovala informace, že si už domlouval v orchestru, který vedl, soukromého učitele klavíru pro své dcery. Musela jsem zajet do Národního muzea vzdělávání v Dordrechtu, což je kousek od Rotterdamu. Tam jsem si mohla nejen prohlédnout mnoho exponátů a vlastně se přenést do starých časů a zjistit, jak školy tehdy v Nizozemsku vypadaly, ale mohla jsem si o všem popovídat s odbornicí, což pro mě bylo důležité. Není nad to, když můžete někoho nechat vyprávět a jen tiše nasloucháte. To se nedá s e-mailovou komunikací srovnat.

Jak jste komunikovala? Anglicky? A v jakém jazyce jste studovala zdroje z archivů? Náklady za překlady asi byly hodně vysoké, nebo ne?

V Holandsku jsem komunikovala holandsky, protože od dob svého studentského pobytu tam (v 90. letech 20. století, redakční poznámka), stále holandsky mluvím a rozumím. Nezastírám, že mi nějaký čas trvalo dostat se do nizozemštiny 19. století. To úplně snadné nebylo, ale po několika měsících už mi to ani nepřišlo. Znalost jazyka mi ušetřila mnoho peněz, to nepochybně. Přesto jsem nějaké finance za překlady zaplatila, protože některé texty byly v němčině a já jsem se německy nikdy neučila.

Kolik jste si toho musela fabulovat, když jste příběh sepisovala do finální podoby?

Jen velmi málo, spíš nedůležité drobnosti. Snažila jsem se co nejvíc držet skutečnosti a opírat se o dohledaná fakta. Jen jednu opravdu velkou otázku jsem nebyla schopná rozlousknout, tak jsem se to nakonec rozhodla v knize přiznat a nic si nevymýšlet.

Prozradíte, o co se jedná?

Jde o Františkovy poslední Vánoce v roce 1861. On pak 7. února 1862 zemřel, bylo to tedy už poměrně krátce před jeho smrtí. Myslel si, že tou dobou už bude mít rodinu u sebe v Rotterdamu. Velmi toužil prožít Vánoce s manželkou a dětmi. Otázka zní, jestli přijel nebo nepřijel na Vánoce do Prahy za rodinou. Taková druhá varianta je, že by nejel do Prahy, ale že by manželka s dětmi už čekala v Kolíně nad Rýnem v Německu. Třetí varianta je, že zůstal v Rotterdamu. Pro každou z těchto variant svědčí několik různých věcí.

Proč je to důležité?

Protože se to odehrálo krátce před jeho smrtí a kdyby do Prahy skutečně jel, mohlo to dokonce být jednou z příčin jeho úmrtí. František se už od května 1861 léčil se zánětem pohrudnice, když přijel po skončení první sezóny za rodinou do Prahy, prakticky celé léto prostonal. Jeho stav byl dost vážný a když se vracel do Rotterdamu na druhou operní sezónu, ještě zdaleka nebyl v pořádku. Nestihl se doléčit a v Rotterdamu na to pak už nebyl čas. Byl velice pracovně vytížený. Vlaky byly v té době nevytopené, v zimních měsících v nich bylo chladno. Kdyby podstoupil náročnou cestu do Prahy, mohl prochladnout, a to by pak vysvětlovalo, proč se jeho zdravotní stav začal od ledna tak prudce zhoršovat.

Jak jste to zjišťovala?

Úplně nejdříve jsem si dohledala všechna operní představení, která řídil v době od 20. prosince do konce roku. Pak jsem zjišťovala, jestli by ho měl kdo zastoupit, pokud by se chtěl na odjezdu domluvit. Když se ukázalo, že by to teoreticky šlo, aby bylo by to jen na otočku, otázka zněla, jestli by domů na otočku jel. Podstoupil by několikadenní cestu jen proto, aby třeba pobyl s rodinou den nebo dva? Já vím, že ano. Tak moc se mu stýskalo! To vím z jeho dopisů, které se dochovaly a z různých dalších zdrojů. On by za setkání s rodinou dal cokoliv. I na tu otočku by domů jel. Další otázka tedy zněla, jestli by to vůbec šlo. Existovaly takové spoje, kterými by tam byl schopen co nejrychleji dojet a zase se pak včas vrátit zpět do Rotterdamu? Kvůli tomu jsem si musela až v Německu vyžádat tehdejší jízdní řády a docela mě překvapilo, jak složitá ta žádost byla. Nikdy by mě nenapadlo, že budu muset tak detailně vysvětlovat, proč ty jízdní řády z 19. století potřebuji. Ale nakonec jsem jejich kopie skutečně obdržela. Z nich plyne, že by se to stihnout dalo. Sice skutečně jen na otočku, ale stihnout by to šlo. K tomu jsem v tehdejším českém tisku objevila informaci, že byl František na Vánoce 1861 doma za rodinou. Oproti tomu jsem ale našla také článek v nizozemském tisku, ve kterém se psalo, že měl už tou dobou manželku s dětmi v Německu a z Holandska se o ně staral. Když se nad tím zamyslíte, přestěhovat rodinu do Německa místo do Rotterdamu, kam to bylo z mnoha důvodů dost složité, to by dávalo smysl. Kdyby manželka s dětmi bydlela v Kolíně nad Rýnem, měl by to k ní František vlakem jen tři sta kilometrů. Mohli by se vídat i několikrát do měsíce. Kromě toho, rodina měla v Kolíně přátele, paní Škroupová by tam rozhodně nebyla opuštěná a děti by mohly chodit do německých škol a pokračovat ve svém vzdělávání. Bylo by to docela dobré řešení celé situace. Neexistuje o tom ale žádný jiný důkaz, než ten jediný článek v novinách a ten vůbec nemusí být pravdivý, i novináři se pletou. Prostě se mi to nepodařilo ze žádné jiné strany potvrdit ani vyvrátit. Proti tomu hovoří jiné nepřímé důkazy, jako třeba to, že kdyby rodina v Kolíně bydlela a děti by tam chodily do škol, šlo by o tom nejspíš dohledat nějaké stopy v archivu Kolína nad Rýnem. Jenomže ten největší archiv, který tyto dokumenty uchovával, před časem vyhořel. Hledala jsem stopy u nás, protože odstěhování rodiny z Prahy by jistě nezůstalo utajeno. Ale ani tady se mi nepodařilo najít žádný důkaz. Proti tomu, že by jel František domů, svědčí i dochovaný dopis z 15. prosince 1861, který psal manželce. Dělá si v něm starost, že asi nestihne poslat dětem vánoční dárky. Proč by jí to 15. prosince psal, kdyby plánoval, že pojede na Vánoce domů? Ale co když na něj dolehl stesk a rozhodl se impulzivně? Když položím vedle sebe všechny přímé i nepřímé důkazy, všechna pro i proti, pořád to vychází tak, že nic není jisté a každý se může přiklonit k čemu chce. Tak jsem čtenářům předložila dohledané důkazy a přiznala, že nevím. Nevím, jestli na ty Vánoce odjel domů, onemocněl z té cesty ještě víc, než už byl nemocný, a pak začátkem února zemřel, nebo jestli se mu zdraví tak moc zhoršilo proto, že domů na Vánoce jet nemohl. I to je možné. Mohla jsem se k některé z těch variant přiklonit a příběh uzavřít podle toho, čemu nejvíc věřím. Ale neudělala jsem to. Jestli je v něčem hodnota mé knihy, tak právě v tom, že jsem šla po faktech a snažila se jich co nejvíc držet. Že jsem se ten příběh snažila zrekonstruovat a fabulovat jen opravdu minimálně.

Vy sama věříte čemu? Jel na Vánoce za rodinou nebo nejel?

Na tuhle otázku je v knize odpověď, tak si to s dovolením nechám pro sebe. Čtenáři v knize odpověď najdou.

Ještě nějaký velký problém jste řešila?

Úplně velkým problémem bych to nenazvala, ale při tom všem pátrání jsem odkryla příběh jeho hrobu. Chvilku mi trvalo, než jsem to celé pochopila, protože ten hrob nejdříve zarostl travou a nikdo nevěděl, kde na tom hřbitově vůbec byl. František byl totiž pohřben do hromadného hrobu v katolické části hřbitova ve čtvrti Crosswijk v Rotterdamu. Byl to hromadný hrob pro chudé umělce spjaté s rotterdamským divadlem. Nebyl tam žádný pomník ani náhrobní kámen s nápisy. Jen takové obyčejné dlaždice na zemi, nic víc. Není divu, že časem hrob zarostl travou. Ten příběh tady detailně líčit nebudu, ale dodám, že pak se podařilo v roce 1921 ten hrob identifikovat. V roce 1935 už opět nikdo nevěděl, kde ten hrob vlastně je. Tehdy na ten hřbitov přišla skupinka Čechů, kteří se ptali správce hřbitova, pana Bleecke, kde je Škroup pochovaný. Tvrdili, že slyšeli, že tam má hrob. Správce ale nebyl schopen hrob dohledat, o něčem takovém slyšel prvně a hodně ho to mrzelo. Rozhodl se hrob najít a několik let ho usilovně hledal, až našel. Pak se o něj mnoho let dobrovolně a zdarma staral a údajně se stal velkým znalcem Škroupova života. Když ale v roce 1953 odešel do důchodu, na hrob se zase zapomnělo a opět se o něj dlouhou dobu nikdo nestaral. Zase zmizel z očí, pohltila ho příroda. Teprve v roce 1961 byl hrob obnoven a byl na něj instalován pomník s názvem Česká hudba, který je tam dodnes. To už tehdy bylo jednodušší, protože existovaly písemné záznamy o tom, kde se hrob nachází, stačilo jen odstranit trávu a porosty. V knížce je tento příběh rozepsaný podrobně.

Není divné, že nikdo nevěděl, kde se ten hromadný hrob nacházel? To u toho pohřbu tehdy nikdo nebyl?

Ale byl, to byl velký pohřeb. Šel celý smuteční průvod městem, lidé v Rotterdamu Františka milovali a on tam měl skvělé jméno. Také na tom pohřbu byl osobně přítomen jeho syn Alfréd. Ten žil až do roku 1914, neměl by tedy být problém se ho zeptat, kde vlastně je otcův hrob. Pravda však je taková, že v den pohřbu hustě pršelo a Alfréd na tom byl psychicky tak zle, že nebyl schopen na pohřbu promluvit ani slovo. Otcova smrt ho naprosto sebrala. Nebylo by tedy vůbec divné, kdyby si nepamatoval, kde se hrob na hřbitově nacházel. Byl tam navíc poprvé v životě.

Jak víte, že v den pohřbu pršelo?

Počasí jsem si poměrně často ověřovala, ty záznamy Holanďané naštěstí mají. Stejně tak jsem ověřovala i kdy byl úplněk a kdy nov.

Proč úplněk a nov?

Protože jsou v knize momenty, kdy třeba líčím, že František před usnutím leží v posteli a dívá se na měsíc. Autorsky by se mi bývalo líbilo, kdybych mohla napsat, že byl úplněk, nebo že už byl měsíce jen malý srpeček. Přesně se to dělo v určitý den a já jsem chtěla mít jistotu, že to není blábol a ten úplněk nebo nov skutečně byl.

To jsou takové drobnosti a asi by mě nenapadlo, že jste se jimi zabývala. Můžete uvést ještě nějaké další příklady, co jste dohledávala z těchto drobných záležitostí?

Ono se to nezdá, ale právě ty drobnosti často stojí moře času. Tak třeba kdy vznikl deštník a jaké bylo jeho rozšíření po Evropě? Nizozemí je dodnes známé tím, že domorodci deštníky nepoužívají. Hodně tam fouká a každý deštník vám vítr po chvíli zláme. Turistu většinou poznáte podle toho, že za deště na chvíli použije deštník, než o něj přijde. Nizozemci prostě vždycky víc dávali přednost nepromokavým bundám, kabátům a pláštěnkám. Tím slovem "vždycky" ale vlastně mluvím jen o novodobé historii, o tom, co sama dobře znám nebo mám vyčtené a vím, že se děje tak nějak těch posledních padesát let. Když to přeženu, tak pětaosmdesát let. Ale bylo to stejné v roce 1860? František dost strádal holandským počasím (častý déšť a vítr, redakční poznámka) a neustálou přítomností vlhka v tehdejším Rotterdamu. Déšť pro něj rozhodně bylo téma, které řešil, a tak by jistě řešil i ochranu před ním. Musela jsem si zjistit, jak to vlastně s deštníky, pláštěnkami a podobnými vymoženostmi tehdy bylo.

A jak to bylo?

Nemůžu prozradit všechno, to by nebylo úplně taktické. Přečtěte si knížku, najdete to tam.

To chápu, dalo vám to práci, nemůžete všechno prozradit. Kromě počasí, úplňků, novů, deštníků, ještě na něco si vzpomínáte?

Berte to jen jako příklady, protože toho opravdu bylo hodně. To si tak prostě píšete třeba o tom, jak František přijel do Rotterdamu, dostal malou chvíli na to, aby se ubytoval, odpočinul si a vzápětí už šel na schůzku se svým nadřízeným, předsedou divadelního družstva Van Baalenem. Ten mu jistě něco nabídl, pravděpodobně nějaký nápoj. Já jsem přesně věděla, co měl František k jídlu poté, co se ubytoval…

Moment, počkejte, vy jste věděla, co měl k jídlu?

Ano, protože on František všechno hodně detailně popisoval v dopisech manželce Karolině. Zrovna tento dopis, kde líčí svůj příjezd, jak se ubytoval a co pojedl, tak ten se dochoval. Pokud se jakákoliv fakta dochovala, držela jsem se jich. František tedy pojedl polévku, která se podobala zeleninovému vývaru. Jako hlavní chod měl kousek hovězího masa, telecí́ žebírka a jako přílohu fazole spolu s nějakým nákypem. K pití mu personál doporučil červené víno, objednal si tedy malou láhev. Později ale zjistil, že bylo dost drahé a že by si se svým příjmem nemohl dovolit pít víno pravidelně. Zvažoval tedy spíš, že bude pít holandské pivo.

To je pro mě neuvěřitelná představa, že by někdo za víc jak sto padesát let věděl, co jsem měla dnes k obědu. Ale pojďme zpátky k té návštěvě u předsedy divadelního družstva Van Baalena. Říkala jste, že by jistě zvažoval, co Františkovi nabídnout k pití. A dál?

Jedna věc tedy je, co by mu asi tak nabídl a druhá, co by si František měl chuť dát. Holanďané nebyli a nejsou Angličané, kteří si zakládají na svém čaji o páté a celkově jejich vztah k čaji prostě není tak posvátný. Van Baalen by mu buď nabídl víno, což by se společensky hodilo, nebo kdyby František odmítl, tak jistě něco, o čem by byl přesvědčen, že je třeba typicky holandské, nebo na domácí půdě oblíbené. Napadlo mě kakao, protože to je s Nizozemím bytostně spojeno. František by si další víno určitě nedal. Pil výjimečně a raději měl pivo než víno. Tak jsem musela zjistit, jak to vlastně s tím kakaem v roce 1860 bylo. V Praze a ve Vídni se tou dobou už také běžně pilo, pro Františka to nebylo nic nového. Co bylo nové, byl fakt, že v Nizozemsku ho pili také muži. V Praze a ve Vídni to byl spíš nápoj pro dámy a děti a byl hodně drahý, mohla si ho dovolit jen společenská smetánka. Proto se také u nás pil z malých hrníčků, byla to drahá vzácnost. V Nizozemí se ale kakao pilo z větších pucláků, často bylo zdobeno nebo vylepšováno smetanou, šlehačkou. Byl to tam zkrátka mnohem dostupnější a velmi oblíbený nápoj. No a jak jsem říkala, to si tak píšete a najednou se na hodinu i víc zastavíte u toho, co asi pili a jestli to tak můžete napsat.

Jak víte, že měl Škroup raději pivo než víno?

Pil pivo častěji, chodíval na pravidelná setkání s přáteli do pražské hospůdky u Primasů. Kdyby měl raději víno, scházel by se spíš v nějaké vinárně.

Nebylo by tedy vhodnější, aby Van Baalen nabídl Františkovi pivo?
Samozřejmě, mohl mu nabídnout holandské pivo a je velká pravděpodobnost, že by to udělal. Holanďané vždy byli na své pivo hrdí a rádi ho dávají cizincům ochutnat. Mohla jsem si vybrat. To je právě ta míra autorské fabulace. Jak vidíte, je celkem neškodná. Zdálo se mi zajímavější kakao, proto jsem ho vybrala. A vlastně i proto, že Holanďané mají dodnes nápoj jménem "Chocomel" jako jeden z nejoblíbenějších nápojů a pijí ho jak chlazený, tak teplý se šlehačkou.

Ještě vás napadá nějaká zdánlivá maličkost, která vás stála hodně času?

Těch by bylo! Dobře, tak ještě jeden příklad. To zrovna byla věc, kterou jsem musela zjišťovat v několika zemích současně, a sice v Česku, Německu a v Nizozemsku. František psal domů často a pravidelně. Potřebovala jsem vědět kolik tehdy stálo poslat takový běžný dopis z Prahy do Rotterdamu a z Rotterdamu do Prahy a také, jak dlouho ten dopis cestoval. S poštou to bylo v té době hodně složité, v knížce o tom píšu, protože to je zajímavé. Když jsem si měla udělat představu o Františkově rozpočtu, potřebovala jsem vědět, kolik za poštovné utrácel, protože dopisy do Prahy psal velmi často. Nakonec jsem informace získala s pomocí pražského Poštovního muzea.

Od kdy jste Škroupův život musela nastudovat? Začala jste až jeho odjezdem z Prahy do Rotterdamu, nebo už nějakou dobu před tím?

Začala jsem jeho narozením. Nemůžete mapovat něčí život v určité jeho fázi a přitom nevědět, jak tam došel. Mým cílem bylo zmapovat jeho pobyt v Rotterdamu, protože to je kousek, který do skládačky scházel. Ale abych to mohla udělat, potřebovala jsem Františka dobře poznat. Co předcházelo tomu, že odjel? Po jakých cestách životem šel, že ho to dovedlo až do tak těžkých okamžiků? To jsem potřebovala nejdříve všechno pochopit, teprve potom jsem mohla začít pátrat po jeho rotterdamském životě.

O jakých těžkých okamžicích mluvíte?

To by bylo na opravdu dlouhé povídání, těch okamžiků bylo v jeho životě hodně. Na jedné straně zažil mnohokrát to, čemu dnes říkáme "svých pět minut slávy" a zažil to mnohokrát a opakovaně. Poměrně dlouhou dobu patřil ke společenské smetánce, byl úspěšný, žil ve velkých pražských bytech na prestižních adresách, což tehdy opravdu nebylo běžné, protože běžná velikost tehdejšího pražského bytu byla jedna místnost. On žil v šesti, sedmipokojových bytech. Z toho si můžete udělat představu, že v určitých časech byl opravdu úspěšným a dobře postaveným mužem. Na druhou stranu, zažil těžké časy už se svou první manželkou, to byl ještě poměrně mladým mužem. Jejich druhorozená dcerka Johanka se nedožila ani jednoho roku. Od její smrti začala mít manželka zdravotní problémy a chřadla, ztrácela se před očima. Nikdo nevěděl, co jí bylo, ale zřejmě to po psychické stránce souviselo s úmrtím dcerky. Necelé tři roky po její smrti a po necelých sedmi letech trvání manželství, František ovdověl. Jeho prvorozené dceři Josefince ještě nebylo ani šest let. Později zažil ztrátu ještě několika svých dětí, ale nejhůře nesl smrt hudebně velmi talentovaného syna Oldřicha (toho měl z druhého manželství, redakční poznámka). Měl s ním velké plány a věřil, že ho syn kariérně překoná. Pak zažil obrovský kariérní sešup. Vyhodili ho ze Stavovského divadla, kde pracoval třicet let jako kapelník. O tom vyhazovu tehdy mluvila velká část Evropy, protože František byl po celé Evropě známý jako vynikající dirigent a hudební skladatel. Pražští novináři na něj pořádali doslova štvanice. Byla to důsledná snaha o jeho likvidaci po pracovní i společenské stránce. V podstatě se dá říct, že od úmrtí syna Oldřicha dostával jednu ránu za druhou, ztrácel společenské postavení, přišel o práci, jeho příjmy strmě padaly, začal mít problémy uživit rodinu, zkrátka přišla na něj zlá doba.

Co provedl, nebo udělal špatně, že ho vyhodili ze Stavovského divadla?

Strávila jsem hodně času tím, že jsem se snažila dohledat jasné příčiny toho vyhazovu. V českých zdrojích se totiž nikdo moc neměl nikdy k tomu to opravdu pojmenovat. To až v holandských a německých zdrojích jsem našla zmínky, že tehdy šlo o českou politickou objednávku. František byl v očích tehdejších obrozenců tím, co bychom dnes asi nazvali starou strukturou.

To se neposlouchá úplně dobře, když jde o autora hudby naší státní hymny.

Není jediný, ke komu jsme se v minulosti nechovali pěkně. Podívejte se, kolik umělců i vědců muselo odejít do exilu. Nebo museli pracovat v cizině, aby vůbec uživili své rodiny. Nemusíte chodit od Františka daleko, stačí se podívat na osud jeho velkého obdivovatele, Bedřicha Smetany. Hlavně, že mu Češi vystrojili bombastický pohřeb, ale jak se k němu chovali? Co si ten člověk protrpěl? Česká závist umí být velmi zlá a Smetana si jí na sklonku života užil opravdu pořádně.

Jaký byl vztah Smetany a Škroupa?

Smetana byl o generaci mladší, o celých třiadvacet let. To v hudbě hodně znamená, skládal prostě už úplně jinak než generace před ním. Byl však velice moudrý už v mladistvém věku a přesto, že mnoho lidí z hudební branže Škroupa tehdy považovalo za jakéhosi skladatele druhé kategorie, Smetana k němu vzhlížel. Byl si dobře vědom toho, co Škroup pro českou kulturu a hudbu vykonal. Byl velmi častým návštěvníkem přestavení, která Škroup jako kapelník řídil a také chodil poslouchat jeho autorskou tvorbu. Smetana se neřídil tím, co se kde povídalo, nebo co psali pražští novináři, ale měl svou hlavu a svůj názor. To je velmi sympatické a František si toho vážil.

Byli přátelé?

Neřekla bych, že byli kamarádi. Ale myslím, že to bylo víc než jen kolegialita. Vzájemně k sobě chovali velkou úctu a Smetana, zejména ve svém mladém věku, k Františkovi vzhlížel, jako ke staršímu zkušenému učiteli. Také ho v Rotterdamu osobně navštívil a strávil tam s ním několik dní. Na Františka jeho návštěva působila jako lék, dodala mu energii, úplně ožil. V knížce se mohou čtenáři o Smetanově návštěvě v Rotterdamu poměrně podrobně dočíst.

Musela jste se zajímat i o Smetanu?

Musela jsem se zajímat o vše, co souviselo s Františkovým životem. Smetanu z toho nešlo vyndat, protože byl důležitou částí Františkova profesního světa. Mimo jiné jsem podrobně pročítala Smetanovu soukromou korespondenci právě z doby, kdy Františka v Rotterdamu navštívil. Z dochovaných zdrojů jsem věděla, jak vnímal jeho návštěvu František, ale potřebovala jsem také vědět, jak to vnímal Smetana. Ve svých dopisech manželce Bettině však nebyl zdaleka tak sdílný, jako František, když psal domů ženě. Nicméně, zmiňoval se o svém pobytu a já jsem z toho čerpala. Přímo k Františkovi měl Smetana jedinou poznámku, psal ženě, že Škroup nevypadal dobře, působil na něj unaveně a nemocně.

Říkala jste, že jste také komunikovala s odborníky na 19. století z nizozemských univerzit. Co jste od nich potřebovala?

Bylo to s odborníky na tzv. každodenní život, jaký byl v Holandsku v době, kdy tam František pobýval. Když máte ten příběh zpracovat, musíte si umět představit spoustu věcí, které dnes považujeme za samozřejmé, ale já tu představu z tehdejší doby neměla. Třeba, když vám dnes někdo řekne, že vydělává dvacet tisíc korun čistého a žije v hlavním městě, máte naprosto jasnou představu o životní úrovni takového člověka. Tušíte, co si asi může dovolit. Když vám ale řeknu, že měl František v Německé rotterdamské opeře plat 2 400 guldenů (zlatých) ročně a k tomu 90 guldenů ročně na cestovné, absolutně netušíte, kolik to bylo. Bylo to hodně nebo málo? Kolik si tehdy vydělávali dirigenti na takovém místě? Co stály denní potřeby, potraviny, ubytování a další věci? Z dochovaných dopisů manželce přibližně vím, kolik peněz jí posílal, a tedy i kolik mu zbývalo. Abych ale mohla pochopit, jak dobře nebo špatně se mu v Rotterdamu žilo, potřebovala jsem získat informace o tehdejších cenách. To vůbec nebylo snadné, ale na nizozemských univerzitách jsou opravdu skvělí lidé, a nakonec mi ty informace dohledali. Jakmile máte porovnání, znáte místní ceny i platy ostatních profesí, už je to úplně jiná písnička. Dokážete si to představit a vžít se, vcítit se. To pro zpracování celého příběhu bylo hodně důležité.

Byl celou dobu František Škroup v Rotterdamu sám?

Jak jsem říkala, měl v plánu a měl to i slíbeno od předsedy divadelního družstva Van Baalena, že tam za ním manželka s dětmi brzy přijede. Stále se to však odkládalo. František měl v orchestru opery hudebníky a pěvce, které osobně znal, ať už z Prahy nebo odjinud, také tam byli nějací Češi, protože jsme měli po celém světě hodně muzikantů po orchestrech. Ne nadarmo se začalo říkal, co Čech, to muzikant. Když už jste totiž nějakého Čecha po světě potkala, často to byl muzikant a hrál u nějakého orchestru nebo divadla na hudební nástroj. Zcela obklopen jen neznámými lidmi tedy nebyl, ale neměl v Rotterdamu ty nejbližší. Po určité době mu právě kolegové z opery, manželé Kainzovi, domluvili v Rotterdamu práci pro jeho syna Alfréda. Uměl výborně francouzsky a německy, mohl nastoupit jako překladatel a tlumočník do jedné obchodní kanceláře v rotterdamském přístavu. František si sice vyčítal, že manželku připravil o jedinou mužnou sílu, kterou doma měla, ale po určitém váhání nakonec Alfréd skutečně za otcem přijel a v Rotterdamu s ním byl až do jeho smrti. Byl také jediný člen rodiny, který u něj byl v okamžiku smrti přítomen.

Takže jeho přání, aby za ním rodina přijela, se nikdy nesplnilo.

Bohužel. Nejsmutnější na tom je, že zemřel 7. února a rodina měla přijet v březnu.

Měl Škroup v Rotterdamu nějakého blízkého kamaráda? Prostě přítele, se kterým by si zašel na pivko, popovídal, nebo s ním třeba trávil volný čas?

František měl velmi málo volného času. Až si v knize přečtete, kolik představení musel měsíčně s orchestrem a pěvci secvičit a odehrát, pochopíte. Nebo vám spíš spadne brada. Nicméně přítele měl. Vybudoval si velice blízký, přátelský vztah s režisérem a pěvcem Adolfem Grimmingerem. Byl o generaci mladší než František, byl v tzv. Kristových letech. Měl takovou renesanční osobnost, psal básně, byl velmi umělecky zaměřený, zdaleka nejen na zpěv, a to přesto, že zpíval skvěle. Zajímal se o kulturní i politický svět, byl volnomyšlenkářský, rád cestoval, miloval volnost. Rád si užíval života a do manželství nespěchal. V mnoha ohledech byl tím, čím František být nedokázal, ale nesmírně to obdivoval a rád pozoroval. František byl ten zodpovědný, sešněrovaný morálkou a povinnostmi, konzervativní, snažil se být vzorný, jak to jen šlo. Adolf byl jeho pokušitel a neustále se snažil mu vnášet do života trochu radosti. František ho měl rád a ten vztah byl oboustranný. Proto to také byl Adolf, kdo se po Františkově smrti postaral o benefiční představení, sám ho celé vymyslel, napsal, zrežíroval i secvičil. To v prvé řadě díky němu obdržela pozůstalá manželka nějaké peníze. To Adolf zařizoval pohřeb a vše kolem toho, to Adolf pořádal finanční sbírku na pozůstalé děti.

Proč ne syn?

Jak jsem už zmínila, Alfréd se zhroutil. K otci velmi vzhlížel, a navíc měl přislíbeno, že bude brzy moct začít hrát plným časem na housle v jeho orchestru v opeře. Práce v kanceláři ho nebavila. Těšil se, že bude pracovat v opeře, jako otec. Celý svět se mu sesypal jako domeček z karet. Najednou zůstal sám trčet v daleké cizině. Byl velmi mladý, měl právě před devatenáctými narozeninami. Byl na tom psychicky tak zle, že nemohl ani promluvit na otcově pohřbu.

Co bylo pak dál a mladým Alfrédem?

To už je jiný příběh. Stal se z něj vyhlášený dirigent, jako byl jeho otec. Sjezdil velkou část světa a na stará kolena se vrátil do Prahy, kde roku 1914 zemřel. V Nizozemsku nezůstal, pokud se ptáte na tohle.

Bude tedy druhý díl o Alfrédovi Škroupovi? O něm jsem zatím moc neslyšela ani nečetla.

Nejste první, kdo se na to ptá. Mám ale obavu, že by bylo hodně náročné jít v jeho stopách právě proto, že zdaleka není tak známý, jako byl jeho otec. Na druhou stranu, čím víc o tom přemýšlím, tím víc mám chuť se do toho pustit. Objevit další zajímavou českou osobnost, o které toho ještě nebylo mnoho napsáno, to je i lákavé. Navíc, Alfi mi prostě byl sympatický, a to nejen jako postava, ale i na fotce, jako již dospělý muž (najdete ji zde ve fotogalerii.) Tak se teprve uvidí.

Všiml jsem si, že ráda říkáte "František" a ne Škroup. Našla jste k postavě Františka Škroupa nějaký hlubší vztah?

Tak to rozhodně. Obrazně řečeno, žila jsem s ním tři roky prakticky den co den. Nahlédla do jeho myšlení, do jeho života, do toho, jak věci prožíval, co si přál. Už to pro mě vždycky bude František, ke kterému s velkou úctou a pokorou vzhlížím.

Co se vám na něm líbilo?

Byl nesmírně pracovitý a hned tak se nevzdal, když se něco zrovna nedařilo. Byl dobrý otec a vzorný manžel. Na rodině mu nesmírně záleželo. Nebyl leštič klik, nebo můžeme říct, že nelezl lidem do zadnice. Kdyby to býval dělal, mohl se dožít otevření Prozatímního divadla a mohl se tam stát hlavním kapelmajstem, jak o tom snil. Žil v době, která nebyla jednoduchá, to by bylo na dlouhé povídání. Zažil různé obrozenecké vlny a všechno tehdy nebylo tak ideální, jak se to může jevit z učebnic pro základní školy. Už tehdy vládl protekcionismus, jedna ručka druhou myje, malá domů a podobné další praktiky, které dobře známe i dnes. On to neměl snadné, když měl za manželku Němku, a navíc nikdy pro něj nebylo důležité, jestli pracoval pro Čechy nebo Němce. To mu pak ale bylo vyčítáno a do značné míry mu to vlastně zničilo kariéru a život. Přitom některým převlíkačům kabátů se tehdy dařilo celkem dobře. Ostatně, nic nového, to známe od naší sametové revoluce taky dobře. Musel být hrozně zklamaný, ale přesto to nevzdal. A i když se k němu doma nezachovali ani trochu pěkně, dosáhl v Rotterdamu opravdu obřích úspěchů. Po městě tam chodily průvody s lampiony a lidé mu provolávali slávu, dovedete si to představit? Tak moc ho tam oslavovali!

Co se vám na něm nelíbilo?

(Dlouze přemýšlí.) No, vlastně asi totéž, že se nedokázal přemoct a občas nějakou tu kliku vyleštit. Že nad tím nedokázal mávnout rukou a nedokázal vytěžit z doby to nejlepší. Nemusel by zemřít tak brzy a mohl pro Prahu a český národ ještě mnoho vykonat. Prostě, mohl to udělat pro sebe, manželku a děti. Byla ho škoda.

Není to tak dlouho, co se mluvilo o tom, že malý kousek, řekla bych určitý motiv naší hymny, kterou Škroup napsal, pochází z Mozartovy hudby. Co si o tom myslíte?

Poslouchala jsem to, podobnost tam nepochybně je. Posoudit to ale nedokážu. František Mozarta velmi uctíval a obdivoval, nepřekvapilo by mě, kdyby se mu v hlavě zrodil nápad, který by nesl nějaké známky Mozartova vlivu. Znám to z psaní. Někdy je hodně těžké ubránit se nápodobě, protože těch příběhů nosí každý v hlavě mnoho. On tam jistě nosil mnoho melodií. Někdy člověk něco nebo někoho napodobí, aniž by to tušil. I to znám velmi dobře. To je asi tak vše, co k tomu mohu říct. Víc o tom nevím.

Je něco, co vás při práci na knize překvapilo?

Rozhodně to, kolik toho jde dohledat ještě 160 let poté, a to přesto, že tehdy nebylo možné uchovávat data elektronicky. Třeba lékařskou zprávu od divadelního lékaře o Františkově zdravotním stavu. Kdo by to řekl. Myslím, že kdyby rotterdamské divadlo nebylo zničeno za druhé světové války, tak by se toho dochovalo ještě víc.

Díky za rozhovor.

Zpracovala a připravila Satr.