Ukázky z knihy

Ukázka č. 1

Krátce před tím, než nastal den Františkova odjezdu, uspořádali pro něj jeho studenti obřadné rozloučení. Říkalo se mu zastaveníčko. Jak bylo zvykem, odehrálo se před domem, kde bydlel. Dojalo ho k slzám.

Přátelé, se kterými se pravidelně scházel u piva, mu připravili překvapení v pražské hospodě U Primasů. Obřadně mu recitovali báseň, kterou pro něj společně složili[1]:

Ade!

Ty veteráne, jež umělecky zraje,

ty mistře v říši tónů,

zde tobě čestný prapor vlaje,

Holandsko se sklání k tomu.

Loučíš se s kruhem přátel svých,

vavříny v cizí zemi sklízet budeš,

hudební múza a její láskyplný smích,

ukazuje ti pláže, kam až dojít můžeš.

Temné a pusté bude to, zdá se,

až odejdeš, my tu osiříme,

v klášteře svatého Gambrinuse,

tvé prázdné místo ti podržíme.

Báseň měla mnoho slok, ale František neslyšel víc než první tři. Po té třetí se mu totiž rozmazal svět, začaly se mu třást ruce a hlavou mu běželo, co si bez všech těch úžasných druhů, amatérských i profesionálních pěvců a hudebníků počne.

Svůj odjezd bral velmi vážně, a přesto, že své rodině i přátelům kolem sebe sliboval, že odjíždí jen na jednu sezónu a bude zpět rychleji, než bude Praha mít Prozatímní divadlo,

lehko na duši mu nebylo. Cítil potřebu svým dítkám zanechat doma nějaký morální otcovský apel. Proto každému ze svých dětí napsal do památníku nápěv písně Kde domov můj.

Pečlivě se maloval s notovou osnovou a důkladně vykresloval noty na linky. V každé z nich nechal kousek sebe, své lítosti, obav, starostí o milované bytosti, které musel opustit, pokud je chtěl uživit. Odjížděl od těch, které nejvíce miloval, aby jim mohl dopřát alespoň trošku důstojný život. Toužil dát nejvíc, čeho byl umělecky i fyzicky schopen.

Den odjezdu nastal 23. 8. 1860[2].

Odjížděl z nádraží Prag[3]. Na nádraží ho doprovázela manželka s dětmi a několik nejbližších přátel. Loučení bylo velmi bolestné.

Nejhůře nesla odjezd šestiletá Klotilda. Po tvářích se jí kutálely slzy a její věta, tatínku, kdy se nám vrátíte, mu ještě pořád zněla v uších. Třináctiletá Boženka se už stávala slečnou a dávala znát, že má situaci pod kontrolou. Klotičku se snažila uklidnit a na rtech měla křečovitý úsměv. Její oči byly vlhké a slzy usilovně polykala, aby ukázala, jak už je velká a statečná. Desetiletá Karolina svírala matčinu ruku a nešťastně bořila tvář do její náruče. Sedmnáctiletý Alfréd, jako silný muž, nesl otcova zavazadla. Poslední kráčely svorně ve dvojici dvě nejstarší dcery, devatenáctiletá Gabriela a čerstvě provdaná, osmadvacetiletá dcera Josefina z Františkova prvního manželství. Otcův odjezd jí narušil radostné líbánky.

Vyčítala si, že k němu přispěla právě tím, že se chtěla vdávat. Svatba se uskutečnila 16. července 1860, jen pět týdnů před otcovým odjezdem. Přesto, že šlo spíše o skromnou svatbu a věno také nemohla dostat takové, jak by se patřilo na dceru bývalého prvního kapelníka Stavovského pražského divadla, padly na ni poslední zbytky rodinných úspor. Když se rodina zastavila na nástupišti, Gabriela nečekaně otce vroucně objala a Josefina smutně klopila zrak.

"Hlavně se nám brzy vraťte, tatínku," špitla mu Gabriela do ucha.

"Však neodjíždím navždy, děti moje!" snažil se František těžkou chvilku zlehčit. Pak pohlédl na Josefinu zírající do země a paží ji k sobě přitáhl. "A ty, ty se přestaň kabonit! Takhle se svému manželovi brzy přestaneš líbit. Buď na něj hodná, hezky se starej o domácnost a brzy mě udělejte dědečkem, Josefinko."

"Tatínku, já si to pořád vyčítám…"

"Vím, ale byl bych moc rád, kdybys žila svůj šťastný život. To byla má odpovědnost, čekala jsi dost dlouho. Na svatbu jsi už měla věk. Nic si nevyčítej, rozumíš?" naléhal na ni.

"Alfréde," otočil se k synovi, který teprve teď pokládal rozpačitě na zem zavazadla, aby si uvolnil ruce, "postarej se o maminku a mladší sestřičky. Když tu teď nebudu, jsi tu místo mne, synku." Poplácal chlapce rázně po zádech a následně ho pevně mužsky objal. Když objetí uvolnil, viděl, jak na něm všechny ty obličeje a oči úpěnlivě visí. "Pojďte ke mně, moji milí," řekl, a přitáhl si je všechny až úplně k sobě, aby se jeden na druhého, tělo na tělo, mačkali. Objímali se tam všichni společně v jednom velkém chumlu. Když se od sebe opět

vzdálili, děti se rozestoupily, aby se k Františkovi mohla přiblížit maminka. Mlčky ho několikrát políbila na ústa. Na čele mu rukou udělala křížek.

"Vrátím se brzy. Uteče to velmi rychle, má milá ženuško, uvidíš," uklidňoval Karolinu.

Čekala ho cesta saskými drahami do Drážďan a odtud po přestupu ve směru Lipsko, Hannover, Minden do Kolína nad Rýnem. Zde si udělal zastávku, aby navštívil přítele Ferdinanda Hillera.

Hiller byl dirigent, hudební skladatel a také pedagog. Po celé Evropě byl znám tím, že udržoval dopisová přátelství s mnoha evropskými hudebníky, Škroupa nevyjímaje. Měl skvělou pověst. Byl pokládán za poctivého a dobrého přítele i kolegu.

František ho navštívil doma. Jen co vstoupil, Hiller se k němu hnal s přátelsky napřaženou pravicí. Srdečně podávanou ruku přijal a lehce v duchu zaúpěl, když Ferdinand stiskl. Byl o dobrých deset let mladší a na rozdíl od Františka robustnější postavy. Škroup byl vysoký muž s havraními vlasy, ve kterých již jemně prokvétalo stříbro. I přes vyšší věk však nebyl obtloustlý a proti Hillerovi tak působil i přes svou vzrostlou postavu drobně. Navíc byl unaven dlouhým cestováním, což mu energie nepřidávalo. Vnímavý kolega si rychle všiml.

"Bitte setz dich, Freund!" vyzval svou bodrou němčinou přítele, aby se posadil a hned pokračoval: "Jistě si dáte šálek dobrého čaje? Nebo snad je libo něco silnějšího?"

"Upřednostním skutečně čaj! Cesta byla náročná, myslím, že bych silnější nápoj nemusel ustát," řekl František s úsměvem a přijal místo v pohodlném křesílku.

"Nepodceňujte se! Mám přátele v Sasku a tam, zdá se, dobře vědí, kolik jste toho musel v posledních letech ustát… I když vy jste tak statečný, že jste si ani v jednom z dopisů nepostěžoval. Musel jsem číst mezi řádky, abych vycítil snad jen závan všeho toho utrpení, kterým jste musel projít. Ehm… je mi to skutečně líto. Kdybych vám snad mohl nějak pomoci?" Hiller neskrýval své pohnutí.

Škroup lehce znervózněl, ale než stačil jakkoli zareagovat, vstoupila do salónu Antonka. Hillerova manželka byla známa svým zaujetím pro hudební svět. Původní profesí byla zpěvačka, když se však v roce 1840 za Ferdinanda provdala, obětovala velkou část svého času podpoře jeho tvorby. Jejich domácnost se stala hudebním a kulturním centrem, ať bydleli ve kterémkoli městě nebo části země. Pořádaly se u nich hudební večery, při nichž se setkávali hudebníci a virtuosové z nejrůznějších končin světa a velmi rozdílného věku i zkušeností.

"Antonko, byla byste tak hodná a přinesla našemu vzácnému hostu ten nejlepší čaj a něco dobrého k zakousnutí, prosím? Jistě jste dlouho ničeho nepozřel, příteli."

Škroup se uctivě postavil, aby se přivítal s paní Hillerovou, na kterou vždy rád vzpomínal. Slyšel ji v minulosti zpívat, a byl to nezapomenutelný zážitek. Svou oddaností manželovi a porozuměním pro věci hudební mu připomínala vlastní ženu Karolinu. I ta mu byla věrnou oporou a hudebně vzdělanou partnerkou. František byl nesmírně skromný muž a takových žen si dovedl vážit. Lehce se uklonil a společensky políbil nabídnutou ručku.

"Herr Skraup! Jak ráda vás opět vidím! Moc jste nás potěšil, že jste se rozhodl přerušit svou cestu do Rotterdamu a zastavil jste se. Jak dlouho se zdržíte?" Než stihl odpovědět, otočila se na manžela a dodala: "Pan Skraup by měl v sobotu večer rozhodně navštívit hudební spolek. Na programu bude Mozartova ouvertura a Haydnova symfonie D-dur. Pomiňte, já, doneslo se nám, že jste chtěl taková pravidelná hudební setkávání provozovat také v Žofinské akademii," hovořila nadšeně Antonka.

"No to je skvělý nápad, má milá!" mrkl na ni Ferdinand spokojeně. Vždy ho těšilo, když byla bystrá a měla dobré nápady. Pak se obrátil k Františkovi, aby dodal, že jde o produkci ochotnického orchestru. "Myslím, že by vás to mohlo zajímat. Nemýlím-li se, provedl jste Haydnovu D-dur v Praze se Žofínskou akademií, není-liž pravda, příteli?"

"Ano, ano, jste velmi dobře informováni. Myslím, že bych se mohl zúčastnit. To je opravdu milé. Jen prosím, rád bych si udělal představu o svém krátkém zastavení zde ve městě a vše si dobře rozplánoval," ukláněl se zdvořile Škroup a Antonka mu naznačila, aby se opět posadil. Když odběhla pro pohoštění, Hiller se zvědavě osmělil.

"Prozraďte, drahý Franzi, jaké vlastně máte plány? Abych věděl, zda se do vašeho nabitého programu ještě vejdou i některé mé návrhy. Cosi jsem pro vás také nachystal."

"Jak jste laskav, Ferdinande! Zítřejší páteční dopoledne mám celé volné, nevěděl jsem, jak budu cestou znaven a nechtěl si hned na ráno něco plánovat. Odpoledne bych se měl v konzervatoři sejít se Smetanovým přítelem a houslistou, kterého i já osobně znám z doby, kdy ještě žil v Praze…"

"Snad ne s Köningslöwem?" skočil mu do řeči Hiller. František se obdivně usmál.

"Tahle obrovská země je menší, než se zdá, že? Tak tedy zajdu odpoledne do konzervatoře a dál vlastně nevím. Köningslöwe mi v dopise ještě před mým odjezdem z Prahy psal, že má pro mne nachystán jakýsi zajímavý program."

"No vidíte, tak vy máte domluveného takového skvělého průvodce! To jen nosíme s Antonkou dříví do lesa, příteli. Vždyť je to právě on, kdo ta sobotní hudební sekávání ve spolku organizuje. Jistě vás tam vezme, o tom nepochybuji."

"Vy tam snad nebudete?"

"Rád bych," zamručel trochu nespokojeně Ferdinand, "ale jaksi mám určité rodinné povinnosti. Své ženě jsem přislíbil, že alespoň jednu celou sobotu a neděli v měsíci budu se věnovat výlučně synovi a rodině. Ani komponovat nesmím…" pokrčil trochu nešťastně rameny Hiller. Pak se ale nadýchl a energicky dodal: "Jistě by to v této výjimečné situaci pochopila, kdybych ji požádal…"

"Ale to v žádném případě, Ferdinande!" zarazil jeho úvahy František. "Považujte si každého okamžiku, který můžete se synkem strávit. Jak je váš syn stár?"

"Prvého května oslavil sedmý rok a už hraje celkem slušně na klavír!" odpověděl Hiller hrdě. Vzápětí si však uvědomil, jak nevhodné to mohlo být, když před časem Škroup jen o několik málo let staršího synka, navíc nesmírně hudebně nadaného, pohřbil. Na pár sekund nastala rozpačitá pauza.

"Promiňte, příteli. Nechtěl jsem…" Pak zvážněl a dodal si odvahu položit citlivou otázku: "Co vaše choť? Jak celou tu tragickou situaci snáší, smím-li se vás takto optat?"

"Špatně. Osmadvacátého září tomu bude teprve rok, co nebohý Oldřich zemřel. Vyčítám si, že jsem ji i s dětmi zanechal samotnou v dalekých Čechách." František vyndal kapesník a otřel si potem orosené čelo.

"Nedovedu si představit, že bych ztratil milovaného syna i práci v tak krátké době po sobě. Musí to pro vás i paní Karolinu být nesmírně obtížné."

"Poslední roky byly obzvláště těžké, to musím přiznat. Jako by ukončení mého působení ve Stavovském neštěstí na celou naši rodinu uvalilo. Rána za ranou nás počala stíhat. Přišli jsme o talentovaného synka, v únoru letošního roku ztratil jsem bratra… Prošli jsme těmi těžkými časy jako rodina, všichni společně, opírajíce se jeden o druhého. Nemyslete si, ani pro děti to nebylo snadné, ztráta sourozence je bolela. Přišlo to velice nečekaně a proběhlo to příliš rychle. Neměli jsme možnost se na to připravit a tu hroznou událost přijmout. Nač si však budu stěžovat, nebyl jsem přec jediný, koho poslední léta v naší zemi nemilosrdně stíhala. Vždyť přítel Smetana přišel hned o tři své dcerušky v letech krátce před tím, než nás potkala tato hrozná ztráta. Paní Božena Němcová přišla o syna Hynka. Já jsem nedlouho před ztrátou své milované práce ve Stavovském, ztratil přítele Tyla. Jako by se smrtce v posledních letech v Čechách zalíbilo. Ztrát bylo mnoho, ale ztráta milovaného, a tak převelice nadaného synka, bolí nejvíce," přiznal chvějícím se hlasem František.

Antonka mezi tím přinesla tác s pohoštěním a Ferdinand jí pomohl vše na stole uspořádat. Přitom stále jedním okem sledoval Škroupa a jeho lehce se chvějící pravou ruku.

"Bude vám rodina hodně scházet, příteli?" zeptal se až nečekaně empaticky. Františkovi se zaleskly oči a několikrát polkl, aby se ubránil slzám.

"Bude," odpověděl po chvíli. "Víc, než myslíte, Ferdinande."

Antonka se na Františka soucitně podívala a pohladila ho po ruce. "Bude zase lépe, Herr Skraup. Svět za hranicemi země české o vás dobře ví. Na rozdíl od těch doma, si vás považuje…"

"No tak, Antonko!" skočil jí do řeči Ferdinand a vzápětí se obrátil k Františkovi, "Nemějte jí to za zlé, příteli. Vždycky byla trochu prostořeká."

Ten se místo odpovědi hladově zakousl do čerstvého chleba poctivě pokrytého vysokou vrstvou lahodné šunky.

Hillerovi to nedalo, aby se nezeptal: "Tak jak je tedy v té vaší Praze?"

"Ale však to znáte. Všude je chléb o dvou kůrkách, natož v tom našem malém českém uměleckém světě! Mimochodem, napadlo mne, kolego, co kdybychom spolu něco uspořádali v Rotterdamu, kde nyní budu vznikající operu řídit?"

Hiller si ho změřil laskavým pohledem a pochopil, že František není člověk, který by házel špínu do vlastního hnízda. Tak, jako to nedělal ve svých dopisech, neuchýlil se k tomu ani teď. Každému bylo jasné, že mu doma v Čechách ublížili, ale tím, že se o tom bude mluvit, se to nezmění. Kývl a zamyšleně dodal: "Však jste mé oratorium hrál v Praze, proč ne v Rotterdamu, příteli. Možná bychom se skutečně mohli zamyslet, jak by se dalo spolupracovat s rotterdamskou operou. Máte o nich nějaké informace?"

"Mám i nemám. S operou tam začínají, my v Praze jsme už mnohem dál. Rotterdamští velkoobchodníci zřizují v tomto městě operu a já bych se měl stát organizátorem, který vše zaštítí a uvede v chod. Byl jsem povolán za prvního kapelního mistra. Mám se tohoto úkolu zhostit co možná nejlépe. Umělecky je to nabídka neobyčejně lákavá, jen kdybych nemusel svou rodinu doma zanechat."

Hiller pokýval hlavou. "Je pravdou, že se jedná pouze o sezónní práci?"

"Přesně tak. V létě se divadlo uzavře a celý soubor se rozejde domů. Je to jen na zimu. Upřímně, je mi to milejší, že se smlouvy budou každý rok obnovovat. Necítím se toliko vázán. A v pravdě, odjížděl jsem od rodiny s tím, že je to jen dočasně. V Praze se brzy otevře Prozatímní divadlo, a já, musím ve vší skromnosti přiznat, že si na místo hlavního kapelníka myslím. Věřte, Ferdinande, vložil bych do té práce všechny své zkušenosti, i ty, které ještě v cizině nadobudu."

"Co kdybychom vás, milý příteli, pozvali se ženou zítra na dopolední štrůdl s voňavou kávou? Třeba na desátou, abyste se po té dlouhé cestě dobře vyspal? Budeme rádi, když s námi setrváte na společný oběd a po něm se můžeme vypravit na prohlídku jednoho koncertního sálu, který bych vám převelice rád ukázal. Jestli tedy máte opravdu zítra plánovaný program až na odpoledne a bylo-li by vám to takto milé."

Antonka se hned připojila komentářem: "Nepochybuji, že si vám manžel postěžoval, že by tento víkend měl věnovat synovi a rodině, a proto v sobotu večer s vámi, Herr Skraup, bohužel, do hudebního spolku, do pánské společnosti, nepůjde. Zítra je ale pátek a Ferdinand má volno. Vaše návštěva nám bude ctí a převelice rádi s vámi poobědváme. Jistě byste jinak jedl v nějakém hostinci, a to není jako doma. Připravím něco slavnostního, jestli dovolíte. Jen ať může být paní Karolina klidná, že je o vás dobře postaráno."

[1] Překlad Martin Karlík, úprava překladu do formy poezie – autorka knihy.

[2] Jedná se o oficiální datum, které je uváděno ve všech knihách, které byly o Františku Škroupovi napsány. Já jsem svým pátráním však došla k závěru, že datum neodpovídá skutečnosti a že musel František odjet už ve středu 22. 8. Více o tom najdete dál v textu.

[3] Hlavní nádraží ještě deset let neexistovalo. Nádraží, ze kterého František odjížděl, se dnes jmenuje Masarykovo. Mělo méně než sedm kolejí, a ty byly vytaženy skoro až k Havlíčkově ulici, aby se nekřížily trasy vlaků na Vídeň a Drážďany. Je více než pravděpodobné, že jeho vlak odjížděl z některé ze zadních kolejí, viděno od Hybernské ulice.

Ukázka č. 2

Dobře postaráno o mou rodinu už pár týdnů nebylo. Jako manželka, matka i hospodyňka jsem na celé čáře selhávala. Místo abych o víkendu uvařila pěkný oběd a upekla nedělní bábovku, seděla jsem a psala. Zrodilo se u nás nové sloveso. Manžel tomu říkal, že opět škroupuju.

Objevila jsem totiž u data Františkova odjezdu jednu nesrovnalost a naprosto mě to pohltilo. Domácnost šla stranou. Myslím, že ve skutečnosti odjel už o den dříve, a sice ve středu 22. 8. 1860.

Vlaků na výběr moc nebylo. Pokud by skutečně měl odjet z Prahy 23. 8. 1860, mohl jet ráno v 8:05 hodin, nebo dopoledne v 11:10 hodin[1]. Poslední možnost, že by jel večerním spojem ve 20:55 hodin se zdá nejméně pravděpodobná. Podle jízdního řádu trvala v roce 1860 cesta z Prahy do Drážďan 6 hodin a 35 minut (dnes je to kolem tří hodin cestování). Následně z Drážďan do Kolína to byl přes Lipsko, Hannover a Minden ještě pořádný kus cesty. V roce 1860 jezdily vlaky pomaleji než dnes a existoval menší počet přímých spojů.

Protože ještě ve čtvrtek po příjezdu stihl navštívit Ferdinanda Hillera, logicky nemohl vyjet z Prahy pozdějším vlakem než v 8:05 hodin ráno. Návštěvu by totiž jinak už ve čtvrtek nestihl. Kromě toho se obávám, že i kdyby vyjel skutečně takto ráno, do Kolína by stejně neměl šanci přijet tak, aby mohl do dopisu manželce datovaného 27. 8. 1860 napsat:

"V Kolíně učinil jsem ve čtvrtek, brzy po mém příchodu, návštěvu u Hillera, který mne velmi laskavě přijal."

Pak manželce ještě popisuje, že si tentýž den také koupil vodičku na vlasy, kterou si z domova zapomněl vzít. V době jeho příjezdu do Kolína tedy ještě musely být otevřené obchody, zřejmě nepřijel úplně pozdě v noci.

Z toho vyplývá, že datum 23. 8. 1860, které je všude uváděno, nebude pravděpodobně přesné. Mnohem lépe by sedělo, kdyby odjel z Prahy už ve středu 22. 8. ve večerních hodinách, a sice vlakem ve 20:55 h. Cestoval by tak celou noc a do Kolína by přijel někdy během dopoledne, možná kolem poledního. To by dávalo smysl a ladilo se vším, co ve svém prvním dopise píše.

Návštěva u přítele Hillera by se tak mohla uskutečnit ve čtvrtek během odpoledne. Před ní by se stihl ještě i ubytovat v hotelu a chvilku si také po náročné cestě vydechnout.

Než abych potěšila manžela a syna svým kuchařským uměním, škroupovala jsem. Zato oni těšili mě. Nosili mi jídlo, protože jsem na něj zapomínala.

Dávala jsem jim každý den ochutnávat ze svého rodícího se textu. Synek tomu začal říkat Škroupovka. Popichoval mě, že nic jiného než právě Škroupovku už asi uvařit neumím.

"Tak co?" naléhala jsem na manžela, když si přečetl první stránky.

"Je těžký pochopit, že takovej člověk, jako on, nemohl uživit rodinu," nešlo mu pořád do hlavy.

"No, to máš jednoduchý. Jako skladatel by se v té době neuživil. Kapelnické místo nikde jinde v Praze k mání nebylo. Samozřejmě bral všechno, co mu kdo nabídl. Dirigoval pro Jednotu hudebních umělců pravidelné adventní a postní produkce, vystupoval v pražských chrámech, klášterech a kostelích, dirigoval kdejaký koncert. Nakonec se na jaře 1860 stal ředitelem Žofínské akademie, ale příjem z této práce nebyl dostatečný."

"Nechápu. Ředitelský místo? A nestačilo to?"

"No, víš, Žofínská akademie zní sice honosně, ale ve skutečnosti to byl pěvecký a hudební spolek. Provozovali hudební školu, kde se mohl studovat sólový zpěv nebo se učit hrát na různé nástroje. Vyučovali i dějiny hudby, estetiku a tak. Žáci platili školné. Cílem bylo dát příležitost mládeži a hudebním amatérům, aby se s hudbou seznámili a naučili se líp zpívat nebo hrát na nějaký nástroj. Zdá se, že neměli ani vlastní stabilní orchestr, ten dle potřeby vždycky poskládali z těch nejlepších žáků a měli pak různá veřejná vystoupení. Přirovnala bych to ke dnešním zuškám. Asi to není úplně přesné přirovnání, ale dnes by se řeklo soukromá hudební škola, která nabízí volnočasové kurzy. Vnímám to tak, že pro Škroupa to bylo lepší než nic. Ale žádné velké příjmy z toho neměl."

"Aha, tak teď už dává smysl, že když mu Holanďani nabídli, aby vedl jejich vznikající operu, tak to vzal," přitakal manžel a zamyšleně si při tom prohlížel nástěnku, která mi visela nad pracovním stolem. Byly na ní fotografie všeho druhu. Některé z Františkova rodiště v Osicích, jiné z Rotterdamu, a nechyběla ani Škroupova dobová podobizna. Jeho manželku Karolinu jsem měla pověšenou jen kousek vedle.

"Jo, tak nějak. Spočítal si a zjistil, že má smysl nabídku vzít přesto, že jde jen o sezónní práci. Navíc myslím, že ho lákala taky umělecky. Musela to být profesní výzva, řídit úplně nově vznikající německou operu na holandském území. Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby chtěl všem u nás doma ukázat, jak je dobrý. Ukázat, že ještě není na odpis a nepatří do starého železa. Třeba chtěl překvapit všechny velkým zahraničním úspěchem, když s ním doma tak vymetli."

Manžel se najednou zarazil. Znovu prolistoval stránky, které si přečetl a nechápavě se na mě podíval: "Psala jsi takovou dobu těch pár stránek?" Jeho otázka mě nepotěšila.

"Není to stejné, jako vymýšlet příběh ve vlastní fantazii. Pořád něco dohledáváš a ověřuješ. Když už si říkáš, že víš všechno a začneš psát, najednou se zasekneš na nějaké prkotině."

"Jako třeba?"

"Třeba když jsem chtěla, aby si spolu Hiller a Škroup povídali o rodině. Netušila jsem, jestli měl Hiller nějaké děti. Dohledání mě stálo skoro hodinu času. A proč? Vlastně jen kvůli několika větám. Čtenář si jich možná ani pořádně nevšimne. Nejde si vymyslet rozhovor těchto lidí a vůbec nic o nich nevědět. Tím spíš, když si uvědomíš, že František přišel nedlouho předtím tragicky o syna a vědělo se o tom. Bylo téměř jisté, že by na to při rozhovoru přišla řeč. Jinak se však budou bavit, pokud by Hiller byl bezdětný a úplně jinak, pokud děti tou dobou měl."

Pokýval hlavou.

"No, tak to je průšvih. Myslím, že nemáš dost času," řekl poněkud sarkasticky při vědomí faktu, že bych měla rukopis odevzdat do konce roku, tedy přibližně za šest měsíců.

Byla jsem však připravená psát v každičké volné chvíli.

Dokonce, já, noční sova, jsem ochotně nastavovala budík na pátou hodinu ranní, abych každý den zvládla psát čisté dvě hodiny před odjezdem do školy, kde působím jako pedagog.

Kdo mě znal, žasl. Často jsem v minulosti pracovala u počítače až do druhé ranní a vstávala jsem kolem osmé. Přes pětadvacet let, které jsem strávila na volné noze, prostě platilo pravidlo, že mě kdokoli smí vzbudit před osmou ráno jen tehdy, pokud jde o život.

Také jsem se najednou nepoznávala. Původně jsem si myslela, že budu jako u všech svých předchozích knížek psát po večerech. Bohužel se ukázalo, že nejsem v pozdních večerních hodinách už tak svěží, jak bych pro psaní knihy potřebovala. Přece jen, když přednáším od devíti ráno do pěti odpoledne, únava se dostaví. Proto jsem se rozhodla psát pravidelně každé ráno.

To je na spisovatelské práci pěkné. Když to člověka chytne, nemůže jinak. Sova se změní v ranní ptáče a svůj životní rytmus klidně obrátí vzhůru nohama, když ví, že jinak knihu nenapíše. Když ví, že ji napsat chce. Začala jsem chodit spát dříve a časně vstávat. Poprvé ve svém životě jsem při psaní začala vídat svítání.

Ukázka č. 3

Svítání. Páteční ráno. Původně se chtěl vyspat, ale plán nevyšel. Probudily ho špatné sny. Ten obraz se mu stále opakoval před očima a vstoupil mu i do klidného spánku, který tím narušil. Viděl obličeje svých dětí. Všechny. Znovu a znovu cítil poslední polibky své ženy. Chtěl ji ještě jednou obejmout, ale sáhl jen do prázdného prostoru. Najednou byla pryč. Rozplynula se jako ranní mlha. Lekl se a rozhlédl po dětech. Nikdo tam nebyl. Stál na nádraží úplně sám. Jen z dálky slyšel Klotiččin pláč a rezonující větu, tatínku, kdy se vrátíte? Tak moc ho to vyděsilo, že se během okamžiku probudil. Prudce vydechoval a na čele si musel setřít pot. Napadlo ho, jestli to snad nemá brát jako špatné znamení.

Od toho okamžiku už jen ležel v posteli a znovu neusnul. Nemohl se zbavit špatných myšlenek. Možná to neměl dělat? Neměl je tam nechávat na pospas té hrozné době. Některé děti jsou však ještě malé, školou povinné. Co by si v Holandsku počaly? Problém by byl i s bydlením.

Rezervovali mu sice hotel, protože nezná tamní prostředí a jen těžko by si dokázal s výběrem hotelu poradit, ale platit si ho bude muset sám ze svého platu. Bude to nejspíš nějaké skromné ubytování, jak se již jednou Holanďané vyjádřili. Hotely jsou prý v Holandsku dost drahé a bude-li si přát bydlet v lepším, nechávají to již na něm.

Od začátku bylo z pozvání zřejmé, že jeho roční plat nebude příliš vysoký. Pokud si vezme celou rodinu s sebou, náklady s tím spojené bude muset hradit sám. Vedení opery nebude platit ani stěhování rodiny, ani mu nezvýší plat. To si nemohl dovolit.

První problém by nastal již se samotnou cestou. Srdce se mu divoce rozbušilo, když si uvědomil, že on, první kapelník Stavovského, dirigent, o kterém se často zmiňovaly pochvalné kritiky až v dalekých krajích, nemá dost peněz, aby mohl koupit jízdenky na vlak pro manželku a pět dětí. Ani přestěhování zavazadel by nebylo úplně levné. Přece jen, děti, a zejména když jde o dcery, mají více věcí než jeden osamocený muž. Stálo by to spoustu peněz, které neměl.

Netěšilo ho, když se jen tak převaloval ze strany na stranu s hlavou plnou těžkých myšlenek, proto dal přednost brzkému rannímu vstávání. V tomto okamžiku ještě nevěděl, že ho tento zvyk bude provázet po celou dobu pobytu v Nizozemí. Že se bude budit pravidelně s prvními ranními paprsky, protože se mu bude nesmírně stýskat jak po rodině, tak po Čechách. Bolavé srdce, ho bude provázet celým zahraničním angažmá, přestože bude zažívat úspěchy nebývalého rozsahu. Vyřeší to tak, že bude pravidelně mezi sedmou a devátou hodinou ranní psát manželce Karolině a přátelům dopisy[2].

Byl pátek 24. srpna 1860 a čekal ho pestrý den v Kolíně nad Rýnem. Měl v plánu navštívit na konzervatoři houslového virtuosa Königslöwa, odpoledne prožít s přítelem Ferdinandem Hillerem a večer strávit s klavírním triem na akci pořádané právě slavným houslistou.

V sobotu 25. srpna si prohlédl město a nakoupil nějaké drobnosti. Večer, jak radila paní Hillerová, zašel na vystoupení ochotnického orchestru v hudebním spolku. Dámám na tuto akci nebyl vstup dovolen, užíval si tak výsostně pánské společnosti, doutníků, dobrého jídla i pití. Byl za to rád, protože se poněkud obával, že kdyby tam byli pánové v doprovodu svých manželek, smutek, že neměl Karolinu při sobě, by ho mohl až příliš ovládnout.

[1] Zdroj: Dobové jízdní řády, získáno na tiskovém oddělení ČD, Praha.

[2] Celkem se jich do dnešní doby dochovalo čtrnáct. V této publikaci z nich budete číst ukázky. Všechny Škroupovy dochované dopisy jsou přepsány v původní jazykové úpravě, nijak jsem do nich nezasahovala ani v případě, že se dnes již různé jazykové jevy píšou správně gramaticky jinak. Pozůstalost spravuje v Českém muzeu hudby (patří pod Národní muzeum) v Praze kurátorka sbírek PhDr. Markéta Kabelková, Ph.D., vedoucí oddělení.