František Škroup

profesní životopis

• Narozen 3. června 1801 v Osicích, zemřel 7. února 1862 v Rotterdamu v Nizozemsku.
• Narodil se otci Dominikovi Škroupovi a matce Anně, rozené Langrové.
• Otec pracoval jako učitel a skládal chrámové písně. Napsal kolem dvaceti mší a mnoho dalších kostelních písní. Jako výkonný hudebník byl známý široko daleko. Hrál na mnoho hudebních nástrojů, nejlépe a nejraději na varhany. Pro své zásluhy, byl jako velmi dobrý učitel poslán učit do nejlepší školy na Pardubicku, do Osic. (V dobových materiálech je místo často označováno jako Wosice nebo Velké Wosice.) Osická škola se pak stala sídlem Škroupova rodu a v Osicích se také narodil František.
• Ve zdejším farním chrámu Na nebevzetí panny Marie (chrám je původně gotický, uvnitř barokní) působil nejdříve Františkův otec Dominik Škroup a po něm také Františkův bratr Ignác. O chrám se tak Škroupův rod staral celých 70 let, až do roku 1871.
• V okamžiku, kdy Dominik Škroup do Osic s rodinou přišel, měl už syna Václava a tři dcery. Rok po příchodu do Osic přišlo na svět jeho páté dítě, syn František Škroup.
• O deset let později se narodilo Dominikovo poslední dítě, syn Jan Nepomuk, mladší Františkův bratr. Ten se později stal druhým kapelníkem pražského divadla, církevním skladatelem a ředitelem kůru sv. Víta na Hradčanech.
• Celkem měl František Škroup osm sourozenců, z toho pět sester a tři bratry.
• Františkovým nejoblíbenějším hudebním nástrojem byla flétna a ve hře na ni vystupoval veřejně již v útlém dětském věku.
• František byl velmi talentovaný, a proto rodina rozhodla, že půjde studovat do Prahy. To mu bylo jedenáct let. 
• Přes známosti (zařídil osický děkan Ignác Kuchynka) byla Františkovi zprostředkována možnost působit jako vokalista v Týnském chrámu. Tím si na studia přivydělával, protože by ho otec jinak nebyl schopen na studiích vydržovat.
• Týnský chrám své vokalisty také skromně šatil a poskytoval jim skromné ubytování.
  
• V Týnském chrámu ho silně ovlivnil František X. Partsch (později se psal Parč) a František Škroup v něm měl velký vzor. Parč skládal církevní i světskou hudbu a napsal i jednu poměrně úspěšnou operu. Měl silný vztah k pražskému divadlu, čímž malého Františka hodně ovlivnil. V době, kdy u něj František Škroup působil jako vokalista, byl Parč právě kariérně na vrcholu. Zdá se, že později šel František Škroup hodně v jeho stopách. Podobně ho ovlivlinili i další vokalisté, se kterými byl František v Týnu. Jedním z nich byl i jeho vrstevník Alois Jelen (narozen 11. 5. 1801). Chlapci spolu sdíleli pokoj a velmi pravděpodobně se stali přáteli. Alois Jelen se později stal hudebním skladatelem a archivářem, byl českým vlastencem.
• Bohužel není znám důvod, ale František Škroup po jednom roce Týn opustil a pokračoval jako vokalista ve sboru kapucínů v pražské Loretě. Do Lorety přišel František v roce 1813.
• I tady měl skvělého šéfa, a sice Františka Strobacha (což byl syn prvního pražského dirigenta Figarovy svatby). František se tak dostal do bližšího kontaktu s pražským Mozartovstvím. Otec Františeka Strobacha, Jan Josef Strobach, dostal do Prahy Mozarta. Díky Frntiškovu Strobachovi se mladý František Škroup seznámil s díly Mozarta.
  

• V roce 1814 zemřel hlavní Františkův finanční podporovatel a mecenáš, osický děkan Kuchynka a František musel studií po dvou letech zanechat. Rodina neměla dost financí, aby mu mohla studia platit, a proto se musel František vrátit na čas domů do Osic. Tam dělal otci učitelského pomocníka a na podzim 1816 nastoupil na gymnázium v Hradci Králové. Jednalo se o gymnázium jezuitského původu, učilo se na něm německy a ve vyšších ročnících latinsky.
  
• Tam našel František velmi dobré hudební vedení v osobě ředitele hudby v katedrálním kostele u sv. Ducha, Františka Volkerta. On byl posledním učitelem hudby a hudební teorie Františka Škroupa. Od něj si František odnesl znalosti z harmonie, modulace, nebo kontrapunktu. Volkert tvořil zejména eklektické církevní skladby a patrně měl podíl na Škroupově eklektismu (eklektismus = druh tvůrčí psáce, kdy dochází k inspirace cizími vzory a k jejich určitému napodobování).
  
• Významnou roli v životě Františka Škroupa sehrál i fakt, že se v době svého mládí ocitl právě v Hradci Králové, který byl tehdy centrem národního obrození. Není bez zajímavosti, že sem na jeden rok přijel i Josef Kajetán Tyl, tehdy student pražského gymnázia. Chtěl totiž poznat buditelský život v Hradci Králové. Stalo se tak, že na stejné gymnázium v Hradci Králové chodili Škroup, Josef Kajetán Tyl, Karel Jaromír Erben a Josef Jaroslav Langr a všichni měli stejného ředitele, Bedřicha Sokola. František Škroup studoval s vyznamenáním nebo velmi dobře a pobíral i prospěchové stipendium, nejdříve třicet a později čtyřicet zlatých.
• Na hradeckém gymnáziu byla hudba velmi podporována, nejlepší hudebníci a pěvci dostávali stipendia. František Škroup brzy stanul v čele počínání hradeckých gymnazistů. Vysloužil si tehdy přezdívku "mistr hudební".
• Hradec Králové však byl i centrem divadelního života. Nacházelo se tam Klicperovo divadlo a Václav Kliment Klicpera Františka Škroupa vyučoval.
• František Škroup se v Hradci Králové zúčastnil 9. 5. 1819 prvního českého divadelního představení. Účastnil se jako student a jeho role byla recitátorská, recitoval úvodní veršovaný proslov. Pro Františka Škroupa měla účast na tomto představení zásadní význam.
• Následně se vydal na vysokoškolská studia do Prahy, studoval filosofii a práva. Při studiu se věnoval hudbě (ta ho do značné míry živila), snažil se účastnit buditelského života, byl aktivní kolem českého divadla apod. Aby se uživil, vyučoval klavíru, zpěvu, skládal písně, tance i jiné skladby podle toho, co si u něj kdo objednal. Také si přivydělával jako barytonista ve sboru Stavovského divadla. Skladby z této doby je možné najít ve sbírkách Národního muzea v Praze.
• Během studií bydlel v rodině u bohatého pražského obchodníka Siegla, který ho tímto podporoval. Tuto zkušenost později velice dobře Škroup zúročil při psaní první české opery Dráteník, kde skvěle vyobrazil pražskou středostavovskou rodinu (svého chlebodárce v opeře oslavuje).
  
• Když se v Praze připravovalo první operní přestavení v češtině (byla to opera rakouského skladatele Josepha Weigla, Švýcarská rodina), byl František Škroup požádán kapelníkem Triebensee, zda by mohl pomoct s nastudováním. Dal mu na starosti práci s ochotníky a Škroup se zpěváky opěru svědomitě nacvičil. Na čas tak v této době dokonce přerušil i svá vysokoškolská studia. Sám Škroup v opeře zpíval roli Pavlíka. Přesto, že celé představení bylo hráno a zpíváno ochotníky a hudebními nadšenci, mělo obrovský úspěch a významně přispělo k tomu, že Stavovské divadlo bylo nadále již otevřeno myšlence pořádání divadelních a operních představení v českém jazyce.
  
• Vysokoškolská studia nakonec Škroup nedokončil, protože u něj převážily hudební a divadelní zájmy.
• Ovlivněn úspěchem Švýcarské rodiny a také když viděl, že se nikdo nemá k tomu napsat první skutečně českou operu, udělal to Škroup sám. Zkomponoval na libreto svého přítele J. K. Chmelenského první českou operu Dráteník. Opera byla s velkým úspěchem provedena ve Stavovském divadle 2. února 1826 (v roce 2026 tak oslavíme 200 let první české opery).
• Povzbuzen úspěchem, zkomponoval na Chmelenského české texty daší opery – Oldřich a Božena, Libušin sňatek.
• V roce 1827 byl jmenován druhým kapelníkem Stavovského divadla, v roce 1837 se pak stal jeho prvním kapelníkem. Ve Stavovském divadle působil 30 let, až do roku 1857, kdy byl na politickou objednávku a pro neshody s tehdejším ředitelem divadla Stögrem, propuštěn. Příčinou jeho propuštění nebyl neúspěch jeho oper, jak se dlouho tvrdilo.
  
• Škroup byl vynikajícím dirigentem evropské úrovně, obdivovala se mu celá okolní Evropa.
• Nejvíce je dnešními generacemi znám jako autor hudby k Tylově frašce Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka, v níž poprvé na prknech Stavovského divadla zazněla píseň "Kde domov můj", která se později stala českou národní hymnou.
• Premiéra Fidlovačky se uskutečnila 21. prosince 1834 a v letošním roce (2024) tak oslavíme 190. výročí prvního veřejného uvedení písně "Kde domov můj".
• František Škroup však nesložil jen první českou operu a hudbu naší státní hymny, ale také celou řadu dalších skladeb, předeher, oper, houslových kvartet, církveních skladeb, psal české písně a sbory, působil jako varhaník apod.
• Po vyhazovuze Stavovského divadla mu nastaly velice české časy. Další pracovní příležitosti pro dirigenta v Praze nebyly. Nejdříve si otevřel hudební školu (1857 - 1859), ale neměl dostatečný počet žáků, aby se uživil. Jeden rok působil jako ředitel Žofínské akademie.
• V roce 1860 přijal nabídku z Nizozemska a odjel řídit Německou operu do Rotterdamu (právě o tomto období vypráví kniha Markéty Dočekalové, zpracovaná na základě bádání a dohledaných faktů).
• V Rotterdamu dosáhl František Škroup velkého úspěchu, byl tam oslavován a velmi ceněn. Stal se prvním dirigentem Německé rotterdamské opery a položil tak základy operního umění v Nizozemsku.
• Významných úspěchů dosáhl v Nizozemsku zejména se svou operou z holandské historie s názvem Meergeuse. Když operu přivedl v Praze na svět (1851), jen těžko by ho napadlo, že přesně za deset let skončí v zemi, které se týkal děj této opery. Jako by tímto dílem předurčil svou budoucnost. Opera se stala v Holandsku skutečným hitem.
• První Škroupova sezóna v Rotterdamu byla po profesní stránce nesmírně úspěšná, i když v Nizozemsku strádal, protože se mu stýskalo po manželce, dětech a vlasti. Vzhlížel ke slibu, že za ním bude moct rodina v březnu 1862 přijet a budou opět žít všichni společným rodinným životem.
• Po skončení první sezóny se vrátil na čtyři měsíce domů do Prahy. Bohužel měl podlomené zdraví a v Praze jeho choroba naplno propukla. Podle dohledaných lékařských záznamů se nejspíše jednalo o zánět pohrudnice. Nemohl tak uskutečnit své plány a psát operu určenou pro slavnostní otevření Prozatímního divadla v Praze. Místo toho marodil a nakonec většinu času strávil v Břevnovském klášteře, který mu poskytl útočiště, aby mohl v jeho zahradách v klidu rehabilitovat a zotavovat se. Také krátce navštívil lázně v Teplicích, ale z finančních důvodů tam nemohl setrvat dostatečně douhou dobu, aby to na jeho zdraví mohlo mít větší vliv.
• Na konci srpna 1861 se vracel do Rotterdamu nedoléčený, což následně sehrálo významnou roli v jeho dalším osudu.
• Do druhé sezóny se Škroup vracel natěšený, protože odjížděl na konci první sezóny oslavovaný a také proto, že největší a nejsložitější práci měl již za sebou. Opera byla stabilizována, pěvci i muzikanti byli již sehraným týmem. Bohužel, když se do Rotterdamu vrátil, vše bylo jinak. Vedení opery zjistilo, že první sezóna nebyla dostatečně zisková a začalo utahovat opasky. Z opery odešlo mnoho pěvců i hudebníků, František Škroup mohl začít se svou prací prakticky od nuly znovu. Místo aby byl Škroupovi i ostatním navýšen plat, vedení začalo platy hudebníkům i pěvcům snižovat a Škroupovi odmítli o jakoukoliv částku plat navýšit. Navíc vedení opery přišlo se skandálním opatřením namířeným proti zpěvačkám, které od druhé sezóny směly uzavírat sňatky jen se svolením vedení opery. Atmosféra v opeře nebyla dobrá a František Škroup se vrátil do zcela jiné situace, než ze které na konci první sezóny odjel. Přesto to nevzdal a pracoval ještě usilovněji, než v první sezóně. Tím bohužel došlo k tomu, že nedostatečně odpočíval a jeho zdravotní stav se pozvolna, ale setrvale zhoršoval.
  
• Poslední představení, které Škroup osobně řídil, byla "Kouzelná flétna" dne 5. 2. 1862. Během tohoto přestavení pravděpodobně zkolaboval (některé zdroje uvádějí, že to bylo během jedné ze zkoušek o den později, 6. února) a následně 7. února 1862 ve svém bytě v Rotterdamu, za přítomnosti svého syna Alfréda, zemřel.
• Pochován byl do hromadného hrobu v katolickém rohu protestantského hřbitova Crosswijk v Rotterdamu. Hrob byl určen pro nemajetné umělce a pracovníky rotterdamského divadla. Pohřeb se konal 11. února 1862 a Františka Škroupa na jeho poslední cestě vyprovodil velký průvod jeho kolegů a fanoušků. Průvod vyšel z jeho rottedamského bydliště a zakončen byl až na hřbitově u hromadného hrobu. Pohřbu se za rodinu zúčastnil jen jeho syn Alfréd Škroup. Manželka Karolina a žádné z dalších dětí se posledního rozloučení nezúčastnilo, protože rodina na to neměla finance.
• Dnes je hrob opatřen pamětní deskou a památníkem. V otvírací době hřbitova ho může kdokoliv navštívit.
  

Rodina

• Poprvé se oženil 2. 10. 1831 se zpěvačkou Vilemínou rozenou Koudelkovou z Prahy. Z manželství se narodily dvě dcerky, Josefina a Johanka, která zemřela v deseti měsících.
  
• Manželka Vilemína zemřela 7. ledna 1838.
• Podruhé se oženil 3. 8. 1840 s Karolinou rozenou Kleinwächterovouz Prahy. Z manželství se narodilo celkem sedm dětí, z toho tři synové a čtyři dcery. Dospělosti se dožily jen čtyři děti, dva synové a jedna dcera zemřely v dětském věku.
• Celkem měl František Škroup od svých dětí deset vnoučat.

• Jako poslední ze Škroupových dětí zemřela 4. 12. 1928 dcera Božena.